Blonďatý svět

Už od první knihy jsem se do Coelho zamilovala. A ta první byla nevěra, jak mi v té době, kdy jsem ji četla přišla v mnoha ohledech stejná jako můj život. A teď o něco dříve, než píši tento článek jsem četla Jedenáct minut. Ve všech jeho knihách nacházím paralelu pro svůj životní příběh, myslím si, že to tak má mnoho čtenářů. Najdete se tam. Ať už se nacházíte v jakékoli fázi vašeho života.  Kniha pojednává o mladé ženě Márii, která se narodila do, řekla bych, chudé rodiny v malém brazilském městečku. Po dostudování střední školy začala pracovat v obchodě s látkami. Zamiloval se do ní její vedoucí, ona ale jeho city neopětovala, a tak odcestovala do Ria de Janeira. Bohužel se po cestě potkala s cizincem, který ji nabídl práci ve Švýcarsku, a slíbil ji, že se stane tanečnicí samby. Důvěřivá Mária po rozmyšlení souhlasila, a odjela na roční povolení do Švýcarska. Tam bohužel narazila na tvrdou realitu. Ze slíbených peněz si musela platit všechny výlohy spojené s jejím přijetím

"Kdo řekl, že láska je slepá? Ta jediná vidí dobře: objevuje krásy, kde druzí nevidí nic..."   (André Frossard)  Zítra je tu znovu Valentýn (pro někoho už dnes), pro mě nový den začíná až ránem. Letos mě to vůbec nenechává chladnou. Ráda bych ho slavila, se svým milým, ale nějak nám to letos nevychází. Mám plno práce, a on také, proto pojedu domů. Tam to, ale poslední dobou, také moc nedávám. Těším se, až zase na sebe budeme mít více času. Ale proč s tím vůbec začínám. Je to šíleně komerční svátek, to ano. Můj muž ho nemá rád, jako by něco amerického měl, zase ten paradox. :D Ale je to přeci hezký zvyk, nebo ne? Já vlastně nevím, co si o tomto svátku pořádně myslet. Pro mě je každý den s mým milým oslava, takže slavím neustále, a nepotřebuji k tomu vyhraněné dny v roce. Umíme si udělat každý den spolu krásný. On mě má stejně nejraději po ránu rozespalou. Nelíbí se mi, jak moc velká reklama je mu věnovaná. Jako všechny svátky. Vánoce, Velikonoce, 1. Máj a d

„Když dosáhneme úplného odpuštění, jedinou zbylou emocí je vděčnost.“ (Teal Swan)   DĚKUJI, vážně moc mu děkuji, že mě naučil zase věřit. Že omluva pro mě má konečně zase nějaký význam, smysl - není to slabost.    Že v jakémkoliv vztahu, schválně nepíši v partnerském, mileneckém či jiném, protože nevím, ale jedno vím. Naučil mě, že v jakémkoliv vztahu můžete být partneři, rovnocenní. Konečně si zase můžu být jistá, že když někdo řekne, je to v pořádku, nezlobím se, tak mi to za pár dní, měsíců, let znovu nepřipomene, nevrátí. Když se hněvá, chvíli mlčí, nekřičí po vás, neuráží se, pouze je ticho. A ticho přeci léčí.   Konečně Vás někdo respektuje se vším všudy. S mojí šílenou povahou, otřesnou minulostí, problémy i názory. Když ho máte jiný, není to problém. Každý z nás je jiný, názory se různí, lidé se vyvíjejí. Konečně vím, existují i jiné než toxické vztahy.   Musela jsem si tím vším projít, abych si vážila toho, co teď mám? Nebo se to vůbec nemuselo stát, kdybych poslouch

  První březnový víkend jsme s rodinkou vyrazili do Brna na výstavu Titanik. Ten víkend u nás byl taky klučina od mámy z práce, který má MP, a já se s tím pořád nemohu nějak vyrovnat, a stydím se za něj?! Vzali jsme s sebou i bratrance a vyrazili na rodinný výlet.   Výstava byla nádherná, ten film mám moc ráda. Ne, že bych se na něj dívala nějak často, vždycky brečím jak želva. Ale miluji ho. Byly tam fotografie účastníků lodi, popsány jejich osudy, kabiny, autentické příslušenství, oblečení – nádherné šaty, miluji starou dobu, a historický kontext. U vstupu jsme dostali palubní lístek, a na konci prohlídky jsme mohli zjistit, jestli bychom cestu přežili, či nikoli.    Královna oceánu, jak ji nazvali, Titanic vyplula na svoji první a zároveň poslední cestu dne 10. dubna roku 1912, ve 12:00 hodin. Když jsem si četla osudy, některých lidí, kteří na loď nasedli, že si třeba vyměnili lístky, aby byli dřív v Americe, tak mě z toho úplně mrazilo. Kdyby jeli svojí původní cestou, p

Ve čtvrtek jsem se těšila opravdu moc domů, věděla jsem, že si s maminkou uděláme zase po delší době v pátek krásný večer. V pátek jsem brzy ráno jela k zubařce. Opravdu nechápu, proč se vždycky tolik bojím. Vrátila jsem se s maminkou odpoledne, zašly jsme se kouknout do obchodu na pyžamo, miluji, když mám i sexy pyžama, a cítím se v nich opravdu dobře, tak jedno takové bude tento týden moje.   Když jsme došly domů, dali jsme si i s taťkou kávu a kolem půl páté jsme vyrazily do místní cukrárny, kterou mají naše kamarádky. K MDŽ tam měli akci, na šampaňské se zákuskem. Táta šel do práce, ale ještě předtím jsme si s ním skvěle popovídala.

  Dnes je Popeleční středa, a včera večer jsme u brášky s jeho kamarády měli masopustní bar. Měli vynikající koblížky, dobroty a spoustu vína. Můj milý naštěstí odešel včas, takže nezažil, co se dál dělo. Asi po hodince a půl, odešel jeden kněz, ale přišel ještě jiný. Ten donesl ještě další láhve (3) vína, chipsy a tyčinky, a když jsem mu šla pomoci s těmi věcmi, tak jsme se začali bavit o medovici. Vůbec nevím, jak na to přišla řeč, ale slíbil mi, že mi poté dá ochutnat.   Všichni jsme byli v dobré náladě, povídali si a vše rychle mizelo. Rozpustili jsme to kolem půl jedné, ještě jsem tam umyla nádobí a trochu uklidila. Když jsem odcházela vůbec by mě nenapadlo, že tam na mě bude čekat. A nabídl mi, jestli teda ještě nejdu ochutnat tu medovici. Já byla v dobré rozmaru, a řekla, proč ne? (… dokážete si představit, těch x důvodů, proč ne?) Nenajezená, v sobě x dcl vína, skoro žádné nealko. Ochutnala jsem trochu medovice, a povím Vám teda dobrota to byla.   Provedl mě po kuchyni, s